Monte Disgrazia – splněné sny (fotky zde)

20.-23. srpna 2010

Masiv Monte Disgrazia se vypíná vysoko nad údolím Valtelino v severní Lombardii a bezprostředně se dotýká švýcarské hranice. Je to nejvyšší kopec divokého Bergellu, i když svým charakterem tak nějak do Bergellu snad ani nepatří. Na rozdíl od klasických bergellských bizardních žulových stěn jsou úbočí Disgrazie ještě pokryty poměrně rozsáhlými ledovci a kary. Vše ostatní tento kopec převyšuje v okolí o dobrých 300 metrů a tak není divu, že je odevšad vidět. Disgrazia je prostě výzva. Vzpomínám na rok 1997, kdy jsem vedl zájezd na Berninu pro CK Turistika a hory a můj pomocný průvodce, zkušený Jarda Volný, tehdy při pohledu na Disgrazii s obdivem komentoval: „ … to je TA Disgrazie … “. Od té doby kolem tohoto kopce chodím a obdivuji jeho krásné tvary a mlsně slintám ... Až tentokrát, když jsme již po několikáté odložili výstup na Grossglockner, obrátili se moje plány na Disgrazii. Normální cesta by měla být PD+, to bychom mohli dát i s nováčky: naším Víťou a Kláry klukem Mariánem, který letos začal teprve s horami laškovat. Alespoň uvidí, zač je toho loket. Takto ve třech vyrážíme ve čtvrtek na večer, předpověď je ideální a to je pro zamýšlenou oblast klíčové. Asi hodinu po půlnoci odbočíme kousek za městečkem Zernez z hlavní silnice a noc dospíme na karimatkách vedle auta na klidné lesní cestě. V noci nás jen vyděsí „UFO“ – to když bezprostředně kolem projede regionální vlak – ustlali jsme si v té tmě přímo vedle tunelu. Za padající ranní rosy vyháním kluky z tepla spacáků a brzy dojedeme na sedlo Maloja. Balíme jídlo, stan, vaření a lezení maximálně na 4 dny. Plán prvního dne by měl být jen „taková turistika“ do bivaku KIMA pod kopec. První sedlo Muretto zvládáme ještě ve svižném tempu. Přecházíme na italskou stranu a záhy se nám poprvé představí naše hora. Vychutnávám si překvapené, ale asi i nadšené pohledy mladíků. Severní stěna je krásně zvýrazněna mohutnými ledovci a smělé ostré hřebeny vytahují siluetu hory do krásných tvarů. Patrně v euforii z očekávaného dobrodružství se necháme zlákat odbočkou natřenou nevýrazně červenou barvou na kameni – „Ref del Grande Camerini“. „Jo, jdeme do toho!“. Cesta je navíc i značena – to bude báječná zkratka! Asi po 20 minutách strávených broděním potoka a hledáním další značky nás cesta dovede pod vysypaný skalní práh nalevo od malého vodopádu. Směr dobrý, ALE… Lehké lezení, ALE s batohem na zádech. Možná by to šlo zajistit, ALE lano máme v batohu. Nabírám výšku, ALE nepříjemný terén nekončí. Chytám za madlo, ALE kámen velikosti pytle cementu (teď už zaplaťpánbůh dělají jen 30 kg) mi zůstává v ruce, lépe řečeno na prsou a odtahuje mi od skály. „Bacha , házím to dolů“ a kritickou chvíli mám za sebou. Balvany s rachotem určují nabranou výšku – no pěkně bychom se proletěli. Dost, otáčíme to! V exponovaném místě vytahujeme lano a opatrně slézáme. Naše „zkratka“ má ale pokračování kolem padajícího potůčku prudkým stoupáním po drnech. Asi po hodině dolézáme k jakémusi kamennému bivaku pod kamenem. Hned za ním opět ztrácíme značení a mylně se vydáváme nahoru do takového skalního ramene, za nímž nás čeká nepříjemné ujištění, že jdeme blbě, náš dnešní cíl je v nedohlednu a že to celé byla blbost jít tudy a nereálné na bivak Kima za jediný den z Maloji dorazit. Jsem dost odrovnaný, kluci vaří polévku, potom chvíli odpočíváme. Trochu mi to pomohlo. Slézáme do údolí. Za další hodinu narazíme na rozcestník „A.Monte Rosso Sup.“ a odbočku na sedlo Passo del Forno. Asi po půl hodině stojíme u rozpadlé kamenné salaše a cesta na chatu Ref. Del Grande Camerini je již jasná. Schyluje se ale již k večeru a dnešní turistická procházka nás již moc nebaví. Naštěstí je stále celkem hezky. Přecházíme ve stoupání několik potůčků stékajících ze svahů Cima di Vazzeda a u jedné kaskády nalézáme celkem vhodný rovnější plácek pro stan. Shazujeme nepříjemné krysy ze zad a po těle se rázem rozlila pohoda. Kouzelný večer s výhledem na Disgrázii trávíme v poloze ležící kolem hučícího vařiče. Kluci ještě postaví stan, chvíli plácáme karty. Z hluboké doliny Val Malenco se začíná vytahovat mlha. Přibývající oblačnost, tma a chlad nás zaženou do malého stanu. Usínáme s monotónním klapotem kapek večerní přeháňky. Někdy v noci se přesouvám z přeplněného stanu ven, je po dešti a příjemný vzduch. Natahuji se na karimatku před stan do teplého spacáku a pro jistotu se přikryji rozloženým pončem. Dorůstající měsíc se odvalí někam za hřeben a hvězdy nad hlavou přibývají. Ráno je kouzelné. Nechvátáme, dnes stejně jen dorazíme včerejší rest – přes chatu Del Grande Camerini do sedla Passo di Mello a na bivak Kima. Užíváme si pohody teplých paprsků a osvěžující koupele. Za hodinu dorazíme dopoledne na malou chatu. Potkáme již pár časných turistů. Příjemná chatařka nám poradí cestu: „Vloni přes sedlo Mello k nám přišla jedna rodina, prý jsou tam i nějaké řetězy.“ Po osvěžující coca-cole jsme začali sestupovat po příjemné stezce do doliny. Kolem poledne začalo turistů přibývat. Asi po hodině a půl jsme slezli k ledovcovému potoku, za kterým byl rozcestník na naše sedlo Mello společně se sedlem Sissone. I vydali jsme se naivně po staré boční ledovcové moréně opět vzhůru. Cesta tentokrát značená nebyla nebo jsme značku ztratili hned u rozcestníku, nicméně asi po 20 minutách jsme dolezli na konec morény a dál byl již jen sypký terén čerstvých morén lemovaný hladkými skalami. Tak tudy to asi nepůjde. Tak zpět dolů až na dno pod rozcestník! Po nepříjemném terénu slezeme téměř až pod morény. Na poslední z nich nacházím červenou tečku. A další pokračuje správným směrem k sedlu. Super! Tak alespoň něco. Terén morény není nic moc, musíme jít hodně opatrně a koukat na každý krok. V horní části rychle nabíráme výšku a lezeme po ohlazených skalních plotnách se zajímavými geologickými poruchami. Nacházíme i starou plechovku, tak asi jdeme dobře. Červené tečky nás dovedou spolehlivě až k ledovci, který lemuje hřeben. Po ledovci již na mačkách lehce dolézáme pod sedlo. Před námi je asi 100 metrů vysoká hradba krásné bergellské žuly. Nacházíme i řetěz, který určuje směr výstupu do sedla a který se na pár místech hodí. Většinou ale postupujeme opatrně po svém jištění. Obrovské volné skalní bloky nahánějí hrůzu. Lezení do sedla je lehké, tak za II, jak píše průvodce EE=per escursionisti esperti. V sedle se dočkáme překvapení, že i na druhou stranu je to kupodivu z kopce, naštěstí ale jen krátce. Potkáváme jednoho chlapíka z Německa, je dost grogy, bude spát zde na bivaku Odello-Grandori http://www.paesidivaltellina.it/rifugiebivacchi.htm a zítra se možná potkáme na vrcholu. Suťovými poli slézáme asi hodinu do údolí, kde se již objevuje na staré moréně náš bivak Kima. Docházíme kolem 19:00 a to měl být odpočinkový den! Na chatce je již jedna dvojice a další ještě po nás přibude. Ale místa je dost, je zde 12 pohodlných lůžek, společný vařič, kamínka, nádobí a spoustou jídla za drobný příspěvek do kasičky. My vaříme na zápraží až do posledních paprsků slunce nad hřebenem Bergellu a odháníme dotěrné ovce.

Ráno trochu zaspíme a tak vyrážíme k vrcholu až v 7:00. Nad chatou krátce po moréně nahoru pod sutě a potom traversem přes plotny a suť pod zbytky ledovce, který patrně ještě nedávno souvisle vyplňoval celou oblast sedla Cecilia. Dnes již musíme přelézat 2 skalní pásy, které rozdělují naši ledovcovou ranní túru, kde ztrácíme brýle a za pár vteřin padá dolů na ledovec i Marianova hůlka. No nic, sebereme ji cestou zpět. Do sedla Cecilia docházíme asi kolem 9:30, chvíli odpočineme a dál již pokračujeme uklidněni vyšlapanou stopou pod sedlo Sella di Pioda. Z vrcholu se již vrací první partička. Nepotřebné hole zanecháváme na konci sněhu a nalézáme do úbočí hřebene. První úsek není nic pěkného, dost volných šutrů a mokrý sníh. Asi po 15 minutách ale vylézáme konečně na hřeben. Před námi se klikatí pěkná linie s řadou skalních hrotů. Severní úbočí hory padá do tisícimetrové hloubky. Dochází za námi i náš včerejší německý souputník ze sedla Mello. Ráno se zapráskl v nástupu na západní hřeben Monte Pioda a tak vyrazil za námi přes sedlo Cecilia. Je krásné počasí, viditelnost na západ a sever cca 200 km, jih a východ jsou ukryty kupovitou oblačností. Přelézáme hezké věžičky, místy sněhové výšvihy, jdeme stále v mačkách. Za dvě hodiny – chvíli před polednem, jsme na vrcholu. Brzy je tu tlačenice, dalo si tu sraz asi 10-15 lidí. Lehce pojíme. Sestup se trochu vleče, před námi jde trojice starších borců a jsou hodně opatrní, takže dost pomalí. My ale máme času dost, vychutnáváme si krásný den. Zpáteční cesta v rozbředlém sněhu ledovce již není nic příjemného a ani bezpečného. Pod námi se ukrývají bezedné trhliny. Do prázdného bivaku Kima se vrátíme po 16:00, vaříme a odpočíváme. Jak asi bude zítra? Předpověď již není nejlepší a včerejší večerní ciry na obloze zvěstují blížící se frontu.

Ráno nás budí nařízený mobil v 5:00 hod. Venku jsou vidět hvězdy, ale také i trochu oblačnosti. Uklidíme pohostinný bivak a kolem 6:00 vyrážíme po balvanech značenou Sentiero Roma. Stále slídím po nějaké značce, která by nás dovedla pod vrchol Monte Sissone, ale nic. Tak začneme intuitivně monotónně stoupat kamenným mořem směr sněhové pole pod JV hřebenem hory. Nic zábavného, ale bez větších problémů, jen nutno dávat pozor na volné balvany. Bez problémů a jištění dolezeme na JV hřeben v nejnižším místě. Před sebou máme ježatý hřeben plný volných skalních bloků. Klíčové budou malé výšvihy, které jsou na nějakých geologických poruchách, protože se i barevně odlišují od převládající šedé žuly. První zrzavou věžičku máme přímo nad sebou. Záhy se přesvědčíme, že tato zdánlivě volná hromada kamenů celkem drží pohromadě, nesmí se ale moc pokoušet. Opatrně vybírám madla a průběžně postupujeme všichni tři po hřebenu. Horní třetina hřebene je na pohled asi nejtěžší, „bílá věž“ se nepříjemně staví do cesty, ale realita je nakonec jednoduchá. Odhaduji lezení na II.UIAA. Na vrcholu Monte Sissone vlezeme do oblačnosti, tak se tu příliš nezdržujeme a sestupujeme krátce na švýcarskou stranu k ledovci, kde jíme a bereme mačky. Je kolem 10:00 a k autu to máme již jen z kopce. 1500 výškových metrů a cca 13 km.

V euforii scházíme po exponovaném sněhovém hřebínku do sedla Passo Sissone. Hluboko pod námi se na švýcarské straně plazí ledovec Forno, oblačnost bohužel ořezává pohled na bizardní věže hřebene Torrone, na italské straně si můžeme ještě naposled prohlédnout severní úbočí Monte Disgrazie a horní část doliny Val Malenco. Uprostřed ledovce narážíme na starou stopu, která nás dovede na terasu pod západním hřebenem Cima Rosso. Rychle ztrácíme metry, ale spád ledovce narůstá a příjemný firn se mění místy na vodní led. Ještě nemáme vyhráno! Zbývá posledních asi 200 výškových metrů na údolní část ledovce Forno. Přesuneme se na pravou stranu, kde pokračuje ledovec ještě sněhovými splazy do oblasti skalního zlomu. Od skalní stěny k nám občas přilétnou kamenné pozdravy. Na konci sněhu sundáme mačky a zkoumáme možnost dalšího sestupu mezi hladkými plotnami, které tady zůstaly po odchodu ledovce. Stále se cpeme doprava, kde je terén schůdnější, kolem malého vodního koryta. Zbývá posledních asi 50 výškových metrů. Nahlížím do hladkých kolmých mokrých ploten. Tudy to asi nepůjde. Vpravo začíná čerstvý suťový splaz, kterým stále něco padá. Moc se mi tam nechce. Opatrně se nasuneme těšně pod pevnou skálu a po horním okraji suťové rokliny se přesuneme vpravo do trochu stabilnějšího terénu, kterým již celkem bezpečně sestoupíme na dno ledovce. „Jsme z toho pro tentokrát venku, pánové!“ Na velkém placatém ledovcovém hřibu si dáváme oběd. Je asi hodina po poledni. Den ale ještě nekončí, batohy těžknou, nohy odmítají poslušnost a ledovec je dlouhý. Příjemným osvěžením bude přestávka u ledovcové brány, která tady na Fornu je nyní opravdu velkolepá. Potkáme i první turisty, kteří táhnou na pivko na chatu Forno. Dál klopýtáme již značenou turistickou stezkou a vůbec nás to již nebaví. U jezera Cavloc nás cola trochu postaví na nohy a poslední hodinku pochodu tak již nějak přežijeme. V sedle Maloja natáčí švýcarská televize, nejsou tu ale kvůli nám ?, u auta nás pobaví jeden místní starousedlík, který nám radí jít zapít úspěšný výstup někam do hotelů ve Svatém Mořici, ale my s povděkem vdechneme naši plechovku gambáče, trochu pojíme a před šestou sedáme do auta směr domov, čeká nás ještě 7 hodin jízdy a ráno musíme do práce.